Gustavo Adolfo Bécquer (1836-1870) byl španělský básník v období romantismu. Dodnes je jedním z nejoblíbenějších autorů, hlavně proto, že jeho témata nikdy nestárnou: láska, inspirace v přírodě a spiritualismus.
Jako většina romantických básníků, Bécquer měl sice manželku, ale ta ani v nejmenším nebyla inspirací pro jeho básně. Na druhou stranu, ani ona nezahálela, a také si našla milence. Sám Bécquer nebyl zrovna nejlepší partie: sotva si udržel práci v novinách a neustále cestoval se svým bratrem. Zemřel na „nemoc všech romantiků“ – tuberkulózu.
Jeho nejznámějším dílem jsou Rimas y Leyendas (do češtiny jeho básně přeložil Miloslav Uličný, Sloky). Já si tu pravděpodobně nejoblíbenější báseň pro sebe překládala během svého pobytu v Granadě na Erasmu. Jedná se o báseň LIII, o vlaštovkách.
Inspirací mi k tomu byla píseň od španělské kapely La Oreja de Van Gogh – Jueves (která byla celá věnovaná mnohem závažnějšímu tématu, ale Bécquerovy vlaštovky mě tam vždy uchvátily):
Y así pasan los días, de lunes a viernes
Como las golondrinas del poema de Bécquer
Y de estación a estación, en frente tú y yo
Va y viene el silencio
A teď už k mému vlastnímu překladu. Verzi od M. Uličného jsem nečetla, protože jsem se chtěla soustředit na předání toho, jak báseň vnímám já – Bécquerovu jednoduchost, zamilovanost, vrtkavost.
Volverán las oscuras golondrinas
Bécquer, LIII
en tu balcón sus nidos a colgar,
y otra vez con el ala a sus cristales
jugando llamarán.
Pero aquellas que el vuelo refrenaban
tu hermosura y mi dicha a contemplar,
aquellas que aprendieron nuestros nombres…
ésas… ¡no volverán!
Volverán las tupidas madreselvas
de tu jardín las tapias a escalar
y otra vez a la tarde aún más hermosas
sus flores se abrirán.
Pero aquellas cuajadas de rocío
cuyas gotas mirábamos temblar
y caer como lágrimas del día….
ésas… ¡no volverán!
Volverán del amor en tus oídos
las palabras ardientes a sonar,
tu corazón de su profundo sueño
tal vez despertará.
Pero mudo y absorto y de rodillas
como se adora a Dios ante su altar,
como yo te he querido…, desengáñate,
así… ¡no te querrán!
Černé vlaštovky ještě se vrátí
Vlastní Překlad
a na tvém balkóně hnízda postaví,
jejich křídla, znovu, o okenní rám
svou píseň zahrají.
Ale ty, které tvé kráse mé štěstí přiřkly
a posečkaly chvíli v povětří,
ty, které se našim jménům naučily…
ty… už se nevrátí!
Husté zimolezy ještě se vrátí
a po zdi tvé zahrady vylezou,
své květy, znovu, a ještě krásnější,
v podvečer rozvinou.
Ale ty, které se rosou prohýbaly
a chvěly našimi pohledy,
když ronily krůpěje jako slzy dne…
ty… už se nevrátí!
Vroucí milostné šepoty ještě se vrátí
a jejich žár tě zahřeje,
tvoje srdce v hlubokém spánku
snad jimi i pookřeje.
Ale tak němě a oddaně a na kolenou
jako před oltářem Boha uctívat modlitbou,
jako já tě miloval… probuď se,
takhle… tě milovat nebudou!